Vůle
Ruku na srdce, kdo z nás si někdy neříkal, že má slabou vůli, že by si přál mít sílu na tamto či ono, ale že to bohužel prostě nejde. Chtěl bych vám říct, že je to přesně tak. Ono to fakt nejde :)
Člověk má velmi omezené možnosti v tom se do čehokoliv donutit. To rozhodnutí, zda se něčemu budu věnovat nebo zda naopak skončím s něčím, čemu se věnuji, padne v mozku tak nějak bez naší vlastní účasti. Totiž za svůj život jsme již něco zažili a je zcela jasné, že tato minulost naše rozhodování neustále ovlivňuje - jak vědomě tak i nevědomě. Když k tomu přidáme naši povahu, hormony, výchovu, výchovu rodičů, kulturu státu, genetiku..tak zjistíme, že jsme relativně bezbranní.
Očekávat od sebe, že se najednou změním a že najednou začnu být takový či makový, je skutečně ztráta času. Mohlo by se zdát, že pak jaksi nemáme na vybranou, že jsme jen obětí naší minulosti - nebo jak krásně jeden moudrý člověk napsal: nejsme ničím větším ani menším než environmentálně biologickou shodou okolností.
Pokud tuto tezi přijmeme, můžeme konečně vydechnout a přijmout sebe sama. To je vždy krok č. 1 ve veškerých lidských snahách o dosažení cíle - přijmout současný stav. Jak se přijmeme, tak nás asi napadne, no dobře, to zůstanu napořád takový, jaký jsem? To nemám žádnou šanci na posun, na zlepšení? Ale ano, šance tam stále je. A tady přichází ke slovu jóga.
My se totiž vlastně moc neznáme. Většinou máme jen takovou vágní představu o sobě samém a jsme dokonale zaslepeni svými myšlenkami. Myšlenky vznikají opravdu relativně náhodně, člověk nikdy neví dopředu, jaká bude následující myšlenka. Vše pozorujeme jen zpětně a zpětně i interpretujeme důvody, proč nás cokoliv napadlo. Náš mozek si s námi hraje a je to dobře vidět i v nedávných neurovědeckých výzkumech.
Jógou - tedy soustředěnou pozorností na nějaké konání (nebo i nekonání) se nám podaří utlumit tento proud myšlenek. Ne že bychom jej zastavili, nejsme Bůh, ale dokážeme tu aktivitu v daném centru mozku, jež je za tyto volné asociace zodpovědno (a nejen za ně, především za ten vztah Já vs. Realita), zpomalit, ztišit, tééééměř zastavit.
Na co? Na To - “Om tat sat”. Na to, abychom mohli mít ten prožitek, že naše takzvané Já není tím, čím se zdá. Že je to konstrukt mozku, který je sice celkem fajn v rámci snahy o přežití, ale zároveň nás celkem paralyzuje, ochromí naše srdce vůči ostatnímu živému. Díky Já máme pocit, že jsme tu my a ten svět, ze kterého máme něco vytěžit. Ideálně co nejvíc. V meditaci se Já rozplyne a i když na kratičký okamžik jen, tak člověk pochopí, prožije, že on sám je ta realita. Že je součástí světa, že je tím světem. Že je tím prostorem, kde se tohle všechno odehrává.
A pak může růst. Roste protože se změní jeho prostředí. Roste protože jej přestanou brzdit iluzorní představy o sobě. Roste jen tak, bez úsilí, protože chápe, že jeho rozhodnutí jsou výslednicí své minulosti. Sbírá informace, čte, protože ví, že to usnadní dělat správná rozhodnutí v budoucnosti. A to vše s jistou laskavostí vůči ostatním a i vůči sobě.
Nepodceňujte ty okamžiky, kdy máte po lekci jógy “v hlavě vymeteno”. Jsou to záblesky něčeho, co působí téměř zázračnou léčivou silou. Není třeba nic víc, než jen následovat pokyny lektora, nechat se vést a postupně ukolébat mysl do stavu, ve kterém si i ona odpočine, poodstoupí do zákulisí a nechá nás prožívat své tělo, svůj dech, vstřebávat všemi smysly a každou buňkou těla to jediné, na čem záleží - tento okamžik.