Jógové víkendy
Dnes jsme přijeli z letního víkendu na Antariku a v návalu emocí a dojmů jsem cítil, že se potřebuji na chvíli zastavit.
Víkendy jsem začal pořádat vlastně zcela nevinně, kdy mě můj kamarád David, jež se nadšeně věnoval otužování, požádal, jestli bych na jeho kurzu o Wim Hofově metodě nevedl pár lekcí jógy, aby se vhodně doplnil program dechovými technikami, které jsou trochu z jiného soudku.
Tam jsem si uvědomil, že ta změna prostředí a intenzivnější praxe umožňuje jakousi návaznost. Toho lze využít pro vrstvení technik a pro jakousi akumulaci toho vnitřního pohledu (dršti), který se postupem času stává silnější. Umožňuje to nezačínat pokaždé z nuly ale pokračovat tam, kde se skončilo, nebo přinejhořším jen o pár krůčků zpět.
Moje první pobyty pak následovaly celkem náhodně, když se na chatě něco uvolnilo, tak jsme toho využili a jeli v celkem skromném počtu a bylo to báječné. V tom období jsem měl ale velké oči a moje horlivost bohužel zastřela ten vnitřní cíl, který jsem já sice považoval za samozřejmý, ale kvůli té fyzické dřině zřejmě všem unikal. Všechny sestavy, které jsme tam kdy odcvičili (je jich celkem asi 180) mám napsány a když pohlédnu do těch stařších, tak se divím, že jsme to přežili. Navzdory tomuto mému selhání cvičenci nebyli odrazeni (asi proto, že na Antariku tak skvěle vaří) a chodili stále dál.
Až jsem jednou vzal na pobyt svoji maminku.. Když jsem hleděl do sálu, najednou jsem si uvědomil, kolik z těch technik, které od nich očekávám, ona vlastně nemůže bezpečně provést. Ne že by nechtěla, ale její tělo jí to nedovolí. Tak jsem začal nabízel snažší varianty, upozorňovat na možné nebezpečí zranění.
Díky její přítomnosti v sále tam vzadu jsem pochopil, že do značné míry to, co od nich očekávám, pramení z mého ega a jakéhosi předpokladu, že přece když se budou dostatečně snažit, tak to zvládnou. Velká lektorská chyba, která mě dodnes mrzí.
O nějakých dvacet víkendů později - tedy konkrétně na tomto třicátém pátém, ze kterého jsme se dnes vrátili domů - plně cítím tu sílu jógy a sanghy (komunity). Lidé z různých částí republiky, různého věku, zálib, názorů se potkají v sále, kde zjišťují, že si jsou vlastně celkem podobní, v jádru snad stejní a touží po tom samém. Touží po sebepoznání a po vnitřní svobodě a klidu. Jóga je tak rafinovaná a tak důsledná, že pokud člověk její praxi vezme za správný konec, tak se pravdy nakonec dohrabe. Nemusí to být do očí bijící transformace. Můžou to být záblesky změn, klidnějších reakcí v napětí, lásky k diverzitě, pochopení naší různorodosti, soucit ke všemu živému.
Role, kterou na víkendech zastávám, je pro mě velmi niterní. Nedokázal bych říkat to, co říkám, pokud bych to tak necítil. Je těžké citlivě formulovat ty abstraktní vjemy blížící se zastavení mysli. Zároveň si nemohu připisovat jakékoliv zásluhy, neboť práce, která na víkendu proběhne, je především v hlavách mých cvičenců, na nichž mi záleží a jimž nepřeji nic jiného než to, aby jejich jógová cesta byla úspěšná. Aby byli dobrými lidmi, kteří chtějí být ku prospěchu. Aby chtěli pomáhat, ale vážili si sami sebe a své integrity. Aby rozeznali kdy zasáhnout a kdy nechat věci být.
Vše, co znám, mám od Sávitrí - mojí učitelky. Její bezbřehá moudrost mě dodnes inspiruje. Je docela možné, že ona by si za to nikdy zásluhy nebrala, ale vděčím jí za to, že mi v tom spletitém labyrintu života posvítila na cestu. Tou cestou se snažím jít, s hlavou pokorně sklopenou a jsem neskutečně vděčný za každou jednu duši, která kráčí tím labyrintem se mnou.