Vděk
Kolik z toho, co se nám děje a co prožíváme bereme jako samozřejmost? To, že se ráno probudíme a nikdo nás nepronásleduje. To, že máme si co naházet do misky na snídani. To, že máme světlo v koupelně, když nás v noci něco probudí. Jedeme do práce vlakem, autem, tramvají, pěšky, dýcháme vzduch, jsme v atmosféře, která obsahuje dokonalou směs plynů, na které jsme vyladění. Je toho tolik, že bych mohl pokračovat do nekonečna.
Přejít ve své mysli od toho, že se neustále snažíme vylepšovat všechny vnější podmínky našeho života, to co si o nás ostatní myslí, náš úspěch, stav konta a počet přátel na facebooku, k tomu, že dokážeme cítít kdykoliv si zamaneme vděk za to, že jsme vůbec naživu, může být hodně dlouhá cesta. Že jsme vůbec schopni vnímat (ze začátku primárně to, co vnímáme jakoby bylo špatně). Jsme třeba nemocní, to je hrůza. Znamená to ale, že jsme byli předtím zdraví. Tomu jsme věnovali pozornost?
Jsme nespravedliví k vesmíru. Mnohdy prostě nejsme vděční za to, že máme tu příležitost si tady nějaký ten čas (námi vymyšlený) užít. Proč si ho tedy neužít, proč místo toho radši hledat nedokonalosti? Smířit se s nedokonalostí okolí je neskutečně těžké.. Práce, politika, počasí,…všechno špatně. Lze se naučit však tu nedokonalost přijmout. Neznamená to “myslet pozitivně” a nalhávat si, že mi nic nevadí. Znamená to vyhrabat v sobě kus té pokory, kterou je dnes tak těžké najít, a brát i to, co není úplně podle našich ujetých představ, jako dostatečné.
Když jsem dostal ve škole 5 jedniček a 1 dvojku otázka vždy byla, jak tušíte, z čeho ta dvojka? Přesně naopak, je třeba říct, to je úžasné. Z čeho ty všechny jedničky a z čeho ta dvojka? Ale smířit se s VLASTNÍ nedokonalostí, to už je jen pro pokročilé.
Máme se naučit brát věci takové jaké jsou. Jsme ale většinou nepolíbeni tím, se na věci dívat opravdu reálně. Je tu všude kolem chorobná touha po neustálém pokroku, vylepšování všeho, lepší efektivity, rychlejší, více činností, více fotek, více všeho.
Podívali jste se někdy na svou dlaň? Všimli jste si někdy kolik je na ní čar, jak jsou propojeny a kříženy. Jak je kůže při blízkém pohledu strukturovaná. Napadlo vás někdy si uvědomit, co všechno ta kůže vydrží? Že skrze ni dostáváme informace o okolí, že nás chrání, že dýchá, že je měkká, pružná, ale pevná. Můžeme ji rozříznout a umí se zcelit? To je zázrak! A to mluvím jen o dlani. Co teprve všechny ty složité mechanismy, rovnováha, kterou se neustále snaží tělo udržovat? To by nedokázal ani sám svatý internet se všema svýma propojenýma procesorama.
Máme k dispozici doslova zázračné tělo. A všímáme si jej jen pokud některý z triliónu (to jsem si vymyslel) procesů v něm nefunguje a ukážeme na tu jednu vadu a řekneme “Furt mi padají vlasy.” Řekneme svému tělu to samé co dětem, z čeho ta dvojka. Jsme nefér.
Tělo se může snažit sebevíc a sami se ani nepohladíme a nepoděkujeme mu za to, že nám umožňuje udržovat se v prostředí, ve kterém jsme schopni vnímat. Stačí nepatrná změna čehokoliv, počtu červených krvinek například, a najednou jsme zmatení, mimo sebe a mozek nefunguje.
Buďte spravedliví. Poděkujte svému tělu za jeho dobře odvedenou práci. Svému srdci za to, že NONSTOP tluče. Vykašlete se na fleky a lupy a špeky a malé prsa a velký nos. Říká se přeci, darovanému koni na zuby nehleď. A vaše tělo přece je dárek. Tak si ho važte. Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že jeho tělo není úžasné.
A to mluvíme jen o fyzickém těle. Máme jich podle jógy celkem 5. A ta těla, kde je naše vědomí, jejich možnosti a hranice, o tom se nám ani nezdá. To, že žijeme, je zázrak, který sám o sobě každému rozumně uvažujícímu člověku, bez ohledu na svou životní situaci, musí připomínat, že by měl cítít vděk a pokoru. Uvidíte, že se vám vaše úžasné tělo za ten vděk odvděčí.