Santóša
Santóša (spokojenost) je jeden z pěti bodů Nijamy, druhého stupně osmidílné stezky jógy, Rádžajógy. Santóša je něco, k čemu bychom měli být vedeni již od dětství. Učí nás postoji k životním překážkám, abychom zbytečně nerušili vnitřní harmonii, klid a mír mysli, tedy stav zdraví jak tělesného, tak duševního.
Já se na tento bod dívám zejména z úhlu dosahování cílů, resp. snahy o cokoliv. Mohu například usilovat o to, abych se v předklonu natáhl co nejdál. Buď se budu k tomu stavět tak, že si budu nadávat za to, že to stále není dobré, že jsem jak prkno, že to nejspíš nikdy nedokážu, dívat se na lekcích jógy okolo po místnosti a vidět, že všem to jde mnohem lépe. Takovýto přístup mi bohužel jednak nepomůže v pokroku, ale také mi bude ubližovat. Ubližovat mi může přímo, ale také nepřímo, nevědomě.
Jinými slovy si ten stehenní sval prostě natrhnu (2 roky léčba), protože se budu příliš urputně snažit, anebo mi bude ubližovat už jen to napětí, které ve své mysli vyvolám a které se bude následně promítat do celého mého těla…a bůhví co tam následně může toto napětí napáchat.
Dnes už nikoho nepřekvapí, že napětí, nebo tedy stres, je hlavním rizikovým faktorem pro mnohá (všechny?) onemocnění. Nevím, zda jste si toho vědomi, ale naše buňky mají paměť: Citace z knihy MUDr. Jarmily Klímové: Buněčná paměť… Buňka má díky bílkovinným strukturám, které obsahuje ve své cytoplazmě, paměť k dispozici. Naprosto fantastické a opravdu jen těžko představitelné pro naši mysl je to, jak obrovské množství informací a paměťových dat tyto bílkovinné struktury uchovávají. Buněčná paměť překračuje svým rozsahem délku života jednotlivé buňky už jen proto, že se s každým buněčným dělením přepisuje do další generace. Každá mateřská buňka při svém dělení předá dceřínné buňce veškerou informační databázi. A tak to jde generaci za generací buněčných pokolení po celý náš život. Lze tedy bez nadsázky říci, že v každém okamžiku našeho života je v buňkách našeho těla obsažena veškerá naše životní zkušenost od zplození do současnosti. Tuto buněčnou paměť modelujeme svým chováním, myšlením a prožitky pouze my sami. Jsme schopni ji přepisovat jak směrem ke zdraví, tak k nemoci.
Jsme-li ochotni toto přijmout jako fakt, pak nezbývá než si být vědom závažnosti toho, jaké emoce v sobě vyvoláváme. Pokud se dobrovolně trestám za to, že v něčem nejsem dost dobrý, nebo že daný stav čehokoliv je nevyhovující, pak si tím ubližuji na mnoha úrovních. Takovéto chování je dnes bohužel zcela běžné a je mi to velmi líto, když jsem toho svědkem. Jóga nás formuje na všech úrovních a to, co od nás očekává, máme-li kráčet královskou stezkou, není vůbec jednoduché. Ale ve srovnání s ostatními body Jamy a Nijamy si troufám říct, že Santóša patří k těm, které vyžadují méně úsilí.
Třeba je to jen můj vlastní dojem, ale prostě rozhodnout se spokojit s tím co mám, umím a vůbec celkově sám se sebou je něco, co jsem schopen udělat jednorázově a pak již se to stane mou přirozeností… (v ideláním světě :) V józe je cílem zdraví, jak duševní tak tělesné. V tom nám právě pomáhá santóša, že nám připomíná, že máme cítít vděk a spokojenost za to, co prožíváme a uvědomovat si, že ač se některé události zdají na první pohled sebenegativnější, tak až čas ukáže, zda je tomu tak. Je na to mnoho povídek, které toto hezky ilustrují, například tahle http://www.konstelace.cz/moudra/nezname-cely-pribeh.html Abychom se mohli naučit vyrovnávat se stressory, musíme se prostě smířit s jejich existencí. Ale pozor, jóga nás nenabádá k odevzdanému postoji, muchy sežerte si mě.
Vyžaduje od nás adekvátní reakci. Ale reakci, která není popoháněna nespokojeností, zbrklostí, vztekem. Chce, abychom k takovým událostem přistupovali tak, že nám je život podstrčil za účelem, abychom se něco naučili, jako lekce. Na někoho tato slova můžou zapůsobit nezajímavě, řekně si, že je spokojený se svým životem, že tohle nemusí řešit. Věnujete avšak alespoň jeden den tomu, že budete kriticky přistupovat ke všem větám, které z vaší pusy vyletí, s tím záměrem, abyste se ubezpečili, že vycházejí z místa dokonalé spokojenosti. Budete možná překvapeni, jak hluboce se mýlíte.
Na druhou stranu bude velká skupina lidí, kteří se prostě nespokojí s prohrou anebo s podprůměrným, někdy dokonce ani s průměrným výsledkem. A jsou si toho navíc plně vědomi a sami z vlastní vůle se trestají za svou subjektivní nedokonalost. V mých lekcích angličtiny jsem narazil mnohokrát na to, že studenti měli zcela zkreslené vnímání jejich úrovně jazyka. Z kdoví jakého důvodu byli notoricky nespokojení, nejistí. Přitom objektivně měli vysokou úroveň. Jejich úkol vyžaduje nyní větší intervenci.
Je třeba se dopátrat toho PROČ jsou nespokojeni sami ze sebou. Položit si otázky stylu: Co to znamená, že nejsem nejlepší? Co se stane/změní, až budu nejlepší? Chci pochválit? Koho přesně si představím, že chci, aby mě pochválil? Připadám si vůbec někdy dost dobrý/á? V jakých je to situacích? Co je tam jinak? Bylo období v mém životě, kdy jsem si připadal/a dost dobrý/á?
Je nezbytné se dopátrat původu. Byl to můj případ, patřil jsem do této skupiny. Jakmile jsem si uvědomil odkud vítr vane, tak se mi obrátil život vzhůru nohama. Úplně sám, nemusel jsem pro to ani hnout prstem. Stačilo pochopit, co způsobovalo mou nespokojenost. Pokud víte, že s tím máte problém, zkuste si sednout, dívat se chvíli do blba a zapřemýšlet, zavzpomínat a rozklíčovat, co vám brání v tom, abyste sami sebe objali, řekli si, že děláte nejlíp, jak umíte a že to tak i stačí.
Já jsem se celé dospívání snažil o lepší a lepší výsledky na soutěžích v tanci a bohužel dnes musím říct, že mě mrzí to, do jaké míry to bylo na škodu. Kdybych byl v tu dobu spokojený se svými schopnostmi, vyzařovalo by to ze mě, moje taneční partnerka by se cítila lépe, vnímali by to i porotci a následně bychom dostávali i lepší známky. Podceňoval jsem to, do jaké míry lidi vnímají neverbální či energetické zprávy, které vysíláme. Myslel jsem, že je důležitá technika. A ani mě nenapadlo si ten tanec užívat.
Zkuste se zamyslet, které činnosti, jimž se věnujete, jste schopni dělat tak, že nebudete hledět na výkon a že si budete spokojeně užívat, že se jim vůbec můžete věnovat. Už jen to je dar, milost.