Co cítíme v józe?
Jedna věc je motivace, která adepta přivede na lekci jógy, kde se nechá či nenechá odradit. Druhá věc jsou však pocity, které nás později buď vedou dále tou cestou nebo nás naopak postupně od jógového úsilí odradí. Mohl bych to rozebrat teoreticky a z jógového pohledu, ale přijde mi názornější to pojmout jako osobní zpověď.
Je to už snad 30 let, kdy jsem poprvé prožil ve spojení s jógou nějaké emoce. Je to už dávno, ale pamatuji si, že jsem cítil jakési mystično. Vnímal jsem silně blízkost jakési síly, která dovede ovládnutím těla ovládnout realitu. V té době jsem hltal Merlina byl jsem přesvědčený o tom, že myslí lze ohnout realitu. Chtěl jsem být nezničitelný. Ale už tehdy mi jóga dávala něco jiného, než co jsem si objednal.
Vždy když jsem z pokoje vyhodil ségru a rozložil si staré prostěradlo na zem, na kterém jsem cvičil, pustil jsem si na magnetofonu album od Gipsy Kings - Love Songs anebo od Enigmy (to už je žánrově snad trochu blíž). Cvičil jsem, dokud jsem neprojel všechny obrázky v knížce a to nejsnadnější jsem přeskakoval, přece bych se tím nezdržoval. Musel jsem ale umět všechno. Po cvičení jsem někdy zůstal jen ležet, cítil fyzickou únavu ale i jakousi paradoxní lehkost. Nevěnoval jsem tomu moc pozornosti, ale ty pocity se s mou horlivou praxí zesilovaly. Časem jsem si získal na tom pocitu lehkosti po cvičení slušnou závislost.
Ale jak už to tak bývá v tom věku a bez jakéhokoliv vedení, jsem byl brzy nejmladším pacientem na ortopedii, kterého doktorka kdy viděla, s blokádou krční páteře. Nenapadlo mě, že bych si za to třeba mohl sám. Ale co byste po mně v tom věku chtěli. Cvičil jsem dál.
Zajímala mě meditace. Pamatuju si, jak jsem se šel zeptat taťky, o kterém jsem věděl, že se na vysoké škole tomu věnoval, co to je ta meditace? On mi na to řekl, dodnes to slyším v hlavě: “To nikdo neví.” Kvůli téhle větě, kterou tak pečlivě obtiskl ve správný čas do mojí hlavy, ve mně vznítil oheň zvědavosti, který dodnes nevyhasl.
Když jsem si začal hrát s dalšími metodami, jako je například Silvova metoda kontroly mysli, tak jsem trávil postupně více času se zavřenýma očima v lotosovém sedu, než s nohama za hlavou. Problém byl v tom, že jsem se hrozně snažil a sice se nějaké zážitky dostavily, ale byly často doprovázeny strachem, vizemi, změněným vnímáním času.. nahánělo mi to strach a neměl jsem s kým o tom mluvit. Už tehdy jsem si připadal, že jsem jaksi mimo mainstream, že jsem prostě divný.
Ve snaze přiblížit se normálnosti jsem jako správný (teď už) teenager začal kouřit a pít a na jógu pozapomněl. Protahoval jsem se jen, když mě něco bolelo. Tak to plynulo do studia na vysoké škole, kde změna prostředí a lidí mě velmi prudce otočila zpět k duchovnu a zpět ke zvídavosti. Jógy jsem se pak už nezbavil, i když jsem si představoval, že budu někým jiným. Viděl jsem se spíš jako karatista nebo nějaký zápasník. Měl jsem v sobě zakořeněn dojem, že jsem křehký, slabý, kost a kůže a toho jsem se zoufale snažil zbavit. Ne kvůli sobě, ale kvůli ostatním. Nechtěl jsem, aby mě tak viděli. Jóga nebyla dostatečně “drsná”. Nechtěl jsem dělat “jenom” jógu.
Jenže to nešlo. Když si zvyknete na to, že vlastně být šťastný je normální. Že plakat je stejně tak krásné jako se smát, vždyť jsou to jen dvě strany stejné mince. Touto polaritou jsou nasáklá všechna vlákna, z nichž je utkán život. Je všudypřítomná a já ji už beru jako samozřejmost. Člověk by z lenivosti klidně mohl prožít celý život ve víru povinností, ze dne na den dělat jen to, co je nutné. Dělat to, co dělají ostatní, například kvůli strachu z toho, že bude vyčnívat. Jenže my všichni vyčníváme. Je třeba si to jen přiznat. Tu různorodost si můžeme na lidech dokonce zamilovat.
Zpět k pocitům. Byly okamžiky, kdy spontánně jakoby darem z nebes prožitky nabraly všeobjímajících rozměrů a změnily mě navždy. Takových bylo jen pár, jsem za ně vděčný, ale už po jejich opakování netoužím. Je to paradoxní, ale ty lákavé pocity nás vlastně mohou svést z cesty. Cesta je v té pravidelnosti, v tom jasném přesvědčení, že praxí se postupně mysl obměkčí a že se tomu konečnému cíli aspoň trošku přiblížíme.
Začíná den, probudím se, vstanu a jdu dolů do kuchyně. Rozdělám podložku, vezmu polštářek. Zacvičím DNSku, aby mě netrápily plotýnky, prodýchám plíce, zpomalím dech a s tím zpomalým čas. Procítím pomíjivost všeho kolem mě, všech kolem mě ale i nesmrtelnost něčeho ve mně. Je to rituál, po němž mám více síly čelit nástrahám života s trošku větší lehkostí. Na tu lehkost jsem si zvykl, nepřijde mi ničím výjimečným, ale bez ní bych neměl v mysli klid. Pokud o tu lehkost nepečuji pravidelnou praxí, přijdu o ni. Neříkám, že je v mé mysli absolutní klid, nejsem Ramana Maharši. Jsem uvnitř stále ten stejný malý kluk, který chce mít lepší kontrolu. Nechci ale ohýbat realitu. Chci kontrolu nad sebou a nad tím, jak tu realitu vnímám.
Když někdy necítím krásu tohoto života, není to životem, je to mnou. V tu chvíli to jen znamená, že jsem zapomněl na to, jaký zázrak to vlastně je, že tady vůbec jsem.
Jóga není všeobecnou spásou. Jóga není odpověď na každou otázku. Jóga je jen jedna z cest. A tradiční jóga - tedy meditace - vnitřní ztišení, zastavení se, vytržení - byť sebekratší, je cestou k SOBĚ, a i k TOBĚ - a tím i ke VŠEM OSTATNÍM.
Stane se, že mám pocit, že kráčím v totální tmě. Když se takto ztratím, píšu mojí učitelce Míle. Ona mi posvítí svou obří lucernou na stezku, usmějeme se a já jdu dál.. přestože vím, že do smrti nemusím dojít do cíle. Chtěl bych vám o Míle (Sávitrí) někdy povědět víc. Zachránila mě v tolika ohledech, že to ani nedovedu vyjmenovat. Musím ji ale nejprve požádat o svolení.
Takže závěrem:
Ne cesta je cíl…ale:
TATO cesta je MŮJ cíl. Jediné, co vám mohu nabídnout, je ta moje mini lucerna.